Rozhovor s Jindřiškou Kysilkovou

Ahoj. Letos jsem si VK Vysočiny 2022 rozdělila na dvě části, dva cyklovandry. Na Tišnovsko a přes Žďárské vrchy mě doprovodil přítel. Začínáme na Velký pátek odpoledne za občasných dešťových přeháněk. A hned "prďák" z Rožné směr Mitrov. Ještě větší kopec, navíc jakousi kozí stezkou, ke Stonehenge nad Tišnovem. No, genia loci pro mě tyto novodobé kamenné kruhy nemají, ale třeba za dvě stě let budou lidi bádat, co to bylo a proč... Dnes ještě stihneme rozhlednu Babylon, nocujeme v lese za Bedřichovem, kupodivu na přilehlé lesní cestě je docela provoz - večer projíždí několik aut. Další dva dny neprší, zato fouká silný protivítr. Abychom se dostali na Burianovu rozhlednu, museli jsme telefonovat pokladnímu, aby nás pustil. Dát "povinný" bod do uzavřeného areálu nepovažuji za šťastné řešení, i když tady by se asi v nejhorším dalo vyfotit na kraji pole z druhé strany plotu. Na Klubačici jsme kola tlačili po červené z Víru, no jak se říká - maso ! Ale místo je to úžasné, krásné, parádní ! A ještě k tomu svítí sluníčko. Dlouhý přejezd k Poličce je dost vopruz, navíc částečně po hlavní silnici, a stále ten vyčerpávající protivítr. Sváču na Šibeničním vrchu jsme si tedy zasloužili. Následuje krásný úsek, pěkné vyhlídkové cesty, kopečky, "luxusní" křížek v Kateřinkách... Nocujeme pod širákem, svítí hvězdy, šajnuje měsíc. V neděli jako první bod je opravdový bonbonek - nádherná Chobotská lípa. Ačkoli mám Žďárské vrchy prošmejděné celkem hodně, přímo u ní jsem nikdy nebyla. Mrkneme na Pepina a za chvíli už hledáme cestu k prameni mé "rodné" Sázavy. V závěru nás spolehlivě vedou stopy kol předchozích vrchařů. Vojtěchův kopec - hlasovala jsem pro něj, do výběru se nedostal, ale nakonec se mezi dvacítkou objevil. A právem. Je to tu krásné ! Tak už jen dojet do Hlinska na vlak a někdy příště budu pokračovat druhou půlkou VK Vysočiny .... Další pátek vyrážím do vytrvalého deště. Z Kralic k vápenici, zajímavý objekt. Když jedu zpět, objevuji pod cestou studánku, dobírám vodu. K vodopádu Na Klíčku úzkou pěšinkou shora, je sjízdná, jen pár stromů přes cestu. Je večer, takže k mé lítosti má cukrárna ve Vladislavi už zavřeno. Nocuji v turistickém odpočívadle v údolí Markovky u Dobré Vody. Mám za sebou tři a půl hodiny v dešti. Spát budu jako skrčenec na stole. (Ve vsi je sice luxusní přístřešek, ale okolo jsou baráky.) V sobotu je slunečno a jen lehce pofukuje, jede se příjemně. Vinný lis mezi pampeliškami, Kalvárie s rozhledem až k Javořici. Trasa se stáčí s severovýchodu, vítr začíná trochu foukat proti. Na Rokštejně je dost lidí, tak rychlé foto proti slunku a honem pryč. Překonám údolí Jihlavy, a to znamená, že trasa je dost kopcovitá. Navečer se už pomalu sunu k Velkému javoru - fakt nádhera ! Ještě mám ale chvilku času, tak jedu posedět na Bobrově křesle, a pak už jen kousek, bivak v lesíku při cyklotrase. Pravda, půda je tu rozšlapaná evidentně spoustou zvěře, ale v noci je tu klid. V neděli má pršet, tak vstávám brzo, abych stihla jet aspoň zpočátku bez deště. Jenže ono mží už teď. Jedu přes Stráneckou Zhoř, kde mají ten slušnej oddíl, a mířím k Netínu k hrobce. Počasí se zlepšilo, v lese před Kotlasy si vařím čaj, zbývají poslední kilometry k mašince v Sázavě. Povšimněte si, prosím, barevného sladění mé výstroje s lokomotivou. A to je všechno. Před polednem jsem na nádraží v Sázavě. Bez pádu, bez defektu a jiných poruch (pokud závislost na vrchařských korunách není porucha), 337 kilometrů krásnou krajinou. Díky za výběr dvaceti pěkných míst a těším se na další v roce 2023.